POŠTA PARTNER

Aukro.cz

visitor counter

Datyňské příběhy

Alkohol a jeho prokletí

Mezi lety 1880 – 1920 přibývalo v Datyních hospod. Původně byla jen krčma, pak se otevřela hospoda na Obecníku a v Družstevním domě. Kolem roku 1920 se hostinec Obecník zavírá, ale téhož roku zahajuje Špetík hostinskou činnost za své legionářské zásluhy. Později přebírá hospodu Tomis. Alkohol se popíjel všude a při každé příležitosti. Když šli havíři z Datyň a okolí na šichtu do Kunčiček či Zárubku, tak jim ráno hostinští otevírali a zvali je na achtlík na dluh, že po výplatě zaplatí. Na zpáteční cestě domů je opět zvali. O výplatě šel havíř zase do svých hospod, vypil achtlík, či víc, kořalky, zaplatil dluh. Ale těch hospod měl po cestě více, proto mu mnohdy pro rodinu moc nezůstalo. Chtěly-li děti a manželka výplatu, tak to byla výplata bez peněz. Odepnul opasek a začal je vyplácet. Nebyli všichni stejní, ale často si podobní. Podle tehdy vžitého zvyku patřila ženě vařečka, kupa dětí a 1-2 ha polností a z toho musela uživit sebe, děti a manžela. Chlap v našich podmínkách byl pán tvorstva a mohl si dělat, co uzná za vhodné. Ženská bez chlopa je jak zahrada bez plota. Co Bůh spojil, člověk nerozděluj. Mohl propít chalupu, pole i celý grunt. Ženy pracovaly na poli, u dobytka a v kuchyni a chlap se svými kamarády seděl v hospodě. Uvedu příklad: Alois měl slinu a šel s řetězem jako záminkou přes síň souseda Francka ke kováři, pak přešli ještě přes síň Vincka a Jana a všichni spolu s kovářem unavení opustili hospodu na čp. 40 za dva dny. Ženy se neodvážily za nimi jít do hospody. Nastrojily koně, dělaly na poli i s dětmi a čekaly na jejich návrat. Hospodští šli na to podle starého zvyku: „Byl tu Francek?“ „Byl, pil.“ „Platil?“ „Neplatil.“ „Psalas na futro?“ „Psala.“ „Já ti nevěřím, napíšu též.“ „Podruhé byl Francek?“ „Nebyl.“ „Měl být a měl pít, já napíšu.“ A tak se dávalo vesele na dluh, připisovalo se a v horším případě zaplatil, když prodal krávu, tele, prase nebo úrodu z pole. Při větší sumě se uprodávalo už pole, až nezbylo nic. Málo bylo v té době dobrých a snaživých hospodářů. Záleželo většinou na ženě, zda chalupu udrží, nebo z ní budou exekutorem vyhozeni. Tak byla postupně prodána usedlost za alkohol jednoho a druhého a hospodský bohatl. Podobný případ byl i u Jana, který náhle zemřel. Ještě byl na marách a už se hlásil hostinský čp.40, že měl Jan „napité“ a nemá zaplacené. Vdovina tchyně odpověděla: „Počkej Josefe, však ona se z toho dostane a postupně ti dluh splatí.“ „To já nechci. Já chci svoje peníze, a to hned, ať uprodá pole a zaplatí.“ Tchyně klekla na kolena a prosila ho ve jménu Boha, ať neškodí vdově a pěti dětem, že se najde řešení k zaplacení, ale postupně. Když trval na svém, tchyně vstala a s velikým hněvem v hlase ho proklela: „Peníze, které dostaneš, nebudou Tobě k užitku, a když budeš muset zemřít, tak nezemřeš, a budeš se trápit za to, že jsi neměl dobrou vůli a nepomohl jsi vdově a sirotkům.“ Přes takové chování byl tento hostinský v obci váženým občanem. Hospodařil na své usedlosti a kolem 70 let života dostal mozkovou mrtvičku, byl „zaražený“ na půl těla, „dělal pod sebe“ a zpytoval své svědomí. Manželka mu vyčítala: „Ať tě jdou umýt ty, co ses s nimi v životě kurvil.“ Asi po pěti letech takto postižený umírá. Kletba se vyplnila. Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě. Z toho plyne ponaučení: pro ožraly - neutrácej, co jsi nenahospodařil, a pro hostinské - počkej, odplata tě za nečestnost a bezohlednost nemine. Nebyl to jediný případ. Hlavně naši židé Löwy a Trammer přiváděli naše lidi na mizinu, až obec jejich hospody vykoupila a vyhnala je z obce. Byly i případy, kdy byl propit grunt na Vilové ulici a bývalý majitel potom jako chudák zůstal závislý na podpoře obce. Jeho dřevěnou chalupu za úhradu obce převezli koňmi před obecní dům, kde dožili a chalupa se později zbourala.

 

O naší kapli     

 

O údajných důvodech založení naší kaple je v kronice Datyň zapsaná  tato legenda: V jarních měsících jistého roku šel hlubokým úvozem na kopec nad nynější kaplí katolický kněz s poslední útěchou k umírajícímu občanovi. Na vedlejším pozemku v kopci   kopala brambory  rodina evangelíků Košťálových z čp. 32.  U katolíků bylo v takovém případě zvykem pozdravit kněze poklekem a úklonou. Ale Košťálovi byli zvyklí jinému způsobu. Pozdravili kněze zanecháním práce, sundáním klobouku a klidným postojem. Kněz se však nad tímto způsobem pozastavil a dal  místním občanům podnět, aby na tomto místě byla postavena kaple, která by upevňovala křesťanskou morálku.                                                                                                                      

 

 

Mořské oko

 

Vedle cesty na Rakovec u ulice Lipová  bývala od dávných dob bažina, v  lidovém podání byla zvaná Mořské oko.  Dětem, aby se vyhýbaly tomuto místu, byla vyprávěna pověst o tom, že bažina pohřbila kočár s koňmi i s ženichem a nevěstou. Jiné zdroje hovoří  o kupeckém povozu. Bažina  o velikosti 50 na 50 metrů byla ohraničena ohradou s cedulí. Plocha bývala porostlá trávou a při chůzi se nebezpečně propadala. Prý i do ní zabodnutý kůl zmizel v nenávratnu. Od roku 1979 obec zřídila na tomto místě  skládku. Zatím nebyla doložena  pravdivost legendy o kočáře a jiných nešťastných událostech, ale ví se, že několik let pak bažina pohlcovala množství odpadů z domácností, dokonce i celou Rojkovu hospodu, než se naplnila. V současné době je prostor upraven a zalesněn.     

  

 

Třicetiletá válka 1620 – 1650 v ústním podání hornodatyňských občanů

 

 Naše vesnice a celé okolí, které podléhalo vlastnictví šenovské vrchnosti pánů Skrbenských z Hříště a Sedlnických z Choltic, bylo v té době co do náboženské orientace pod vlivem vrchnosti, zde pod vlivem luteránského vyznání. Vliv husitství  na Těšínské knížectví nebyl velký, ale zato luteránství zde mělo pevnou půdu, neboť bylo na svou dobu pokrokové. Dbalo o povznesení poddanského lidu podporou školství a vzdělání. V té době uměl i poddaný lid  číst, psát a počítat. Když začala válka mezi ortodoxní katolickou vírou vedenou rodem Habsburků a švédským králem luteránského vyznání se svými spojenci, dostalo se i naše území do tohoto válečného konfliktu.  Často se tu střídala vojska Švédska a Rakouska. Armáda jedné i druhé strany potřebovala stále doplňovat zásoby pro své vojáky. V té době jedna i druhá strana vymáhala své požadavky násilím. Při vstupu do  vesnice švédské vojsko požadovalo jídlo, peníze a žrádlo pro koně pod pohrůžkami, že při nesplnění požadavků do určité doby pověsí několik občanů, vypálí stavení, zneuctí ženy apod. Po odchodu Švédů přišli císařští se stejným požadavkem s další hrozbou: „  Protože jste podporovali Švédy, ukládáme Vám mimořádnou daň a zajistíte nám požadované, jinak si vymůžeme věci násilím.“  Tak se střídali vojáci obou stran a obecný lid byl bez ochrany.   Část švédského vojska měla své dočasné ležení (1644  – 1647) podél cesty u Důlňáku, kde se zabydleli ve stávajících výměnkářských chalupách, a ve Václavovicích. Tato cesta byla v té době spojnicí mezi panstvím Šenovským a Paskovským. Švédské vojsko zde zimovalo a provádělo nájezdy do okolí k získání proviantu a píce. Rakouské vojsko je vypátralo a sešikovalo se na kopcích v Šenově, Václavovicích a Datyních nad potokem Datyňkou. Ve vhodné chvíli tento potok překročili a připravili se k útoku za datyňskými chalupami. Na druhé straně u Důlňáku se sešikovali švédští vojáci a na datyňských polích se vzájemně utkali. Byla spousta mrtvých. Švédští pochovali své padlé údajně na loukách zvaných v Důlkách a v údolí pískovny Na roli. Jejich velitel byl pochován u cesty asi 50 metrů směrem na Rakovec (za dnešní rest. Koliba) pod třemi bludnými balvany. Ty byly odstraněny kolem roku 1960, kdy se upravovala a rozšiřovala cesta na Rakovec. Ve Václavovicích byli pochováni v lese „Nad Ryninkou“. Zbývající Švédové se stáhli k Opavě.  K švédskému vojsku se přidávali naši lidé luteránského vyznání.  Často opouštěli své chalupy a stěhovali se do klidnějších oblastí v Polsku a Prusku.

Po ukončení války na takto uvolněných chalupách se usídlovali protestanti z Moravy, neboť ve Slezsku, tj. u nás, platila náboženská tolerance podle vyznání vrchnosti. Ještě roku 1761 se v urbáři uvádí asi 1/3 majitelů chalup a půdy  a 2/3  lidí usídlených na pronajatém hospodářství od vrchnosti. Jedná se o lidi se jmény  českými, u nás dříve neznámými. Uvedu: Kaloč, Pastrňák, Hrbáček, Sládeček, Matuš, Kubka, Rada, Slíva, Václavek, Jarošek, Košťál, Sklář, Ryška. Po smrti kněžny těšínské připadlo území Habsburkům a bylo prováděno násilné pokatoličťování. Ještě v roce 1720 se v matrice úmrtí uvádí v Datyních jako evangelík  Jan, fojt datyňský, – 54 let, v r. 1724 Jan Staš – 80 let, r. 1726 Anna Špetíková  – 70 let, r.1730 Michal Špetík  - 90 let, r.1732 Anna Slívová  - 47 let a r. 1739 Mikuláš Hrbáček - 75 let. Někteří si uchovali svou víru až do dnešních dní.

Nalezený poklad

 

 Děvečka ve službě u Kožušníka  čp. 2 vykonávala práce, které jí hospodyně poručila. Byla sirotkem od osmi let. Po smrti rodičů, kteří měli chalupu ve Vratimově na Podlesí, se všechno prodalo, jak movitý, tak nemovitý majetek včetně zásob a inventáře. Malá Marie Tomisová si vzpomíná, jak na plotě bylo rozvěšeno k prodeji různé nářadí, i uzená slanina. Prodaný majetek se rozdělil mezi tři děti. Nejstarší bratr byl už ženatý. Žil v Sedlištích a ji si vzal jako husopasku. Měla se tam velmi špatně. Lépe se měla u rodiny Kožušníkovy a odtud se i vdala.  Jednou se  hospodář rozhodl zrušit dlouholetý trávník u chalupy, kde se dříve popásával dobytek, a tak dne 15. dubna 1904 nechal trávník zorat. Po zorání dostala děvečka úkol motykou rozsekat drny a rozbít hroudy na menší kusy.   Při rozbíjení jedné větší hroudy se rozbil malý hliněný džbánek, z něhož se rozkutálelo asi 30 kusů stříbrných mincí z konce 17. století. Na jejich přední straně byl  portrét muže, jak uváděli pamětníci „se sviňským pyskem“. O nalezeném pokladu se dozvěděl i místní starosta. Ten vzal poklad do úschovy, dokud se nerozhodne, jak s ním dále naložit. Děvečce Marii Tomisové, provdané Kuchařové, slíbili za odměnu šátek na hlavu. Zůstalo však jen u slibu.  Hluboce věřící lidé pokládali nalezení pokladu za  ďáblovy peníze. Dívka pak musela jít mimořádně do kostela, kde z ní pan farář vyháněl různými modlitbami zlého ducha. Peníze se v úschově brzy ztratily.  Prý je v létě otevřeným oknem ukradl zloděj.   Jiní zase  říkali, že je pak někteří místní muži nosili jako přívěšek u hodinek a nějaká mince měla být  darována i škole. Lidé ve válkách schovávali peníze, jak uměli. Asi některý předek z tohoto hospodářství si takto peníze schoval a pak zapomněl místo úschovy a zemřel. 

Doufejme, že podobné poklady z dob třicetileté války ještě čekají na svůj objev.

Mokroš nechtěl robotovat 

 

Josef Mokroš, půlsedlák na  čísle popisném 2, jezdil do panského dvora na Volenství na robotu jako ostatní. S párem koní 6 půldnů v týdnu.  Pokud bylo špatné počasí, správce odmítl jeho práci a Mokroš ji musel nahradit za pěkného počasí. Pak nezbývalo, než pracovat celý den. Kdy měl možnost pracovat na svém poli, to vrchnost už nezajímalo. To se nelíbilo i ostatním půlsedlákům z Datyň, ale ti nechtěli mít problémy s drábem a správcem panství.  Mokroš začal svým způsobem protestovat. Často přijížděl do práce na pole statku Volenství jako poslední. Dráb panství to nesnášel a skoro pravidelně mu před ostatními  nějakou vsadil, aby odradil ostatní od podobé revolty. Ani to Mokroše neodradilo. Jednou přijel na pole s mladým hřebečkem asi rok a půl starým. Když dráb na koni (kobyle) se zase k němu hnal, odvázal hřebečka a tvářil se, že mu utekl. Kůň se rozběhl ke drábovi a začal se sápat na jeho kobylu.

Toho dne byl sedlák Mokroš v očích ostatních sedláků velkým hrdinou.

Nepomohly mu však žádné vytáčky a na druhý den již musel do Šenova na zámek, kde dostal odměnu od drábů na lavici, a to 25 ran holí.

Zda se změnil, jsem se nedozvěděl, ale byl asi mezi prvními, kdo vítal zrušení roboty.

 

 

Jak se Martin Rojek vyhnul vojenské službě

 

Náš hostinský v krčmě na horním konci vesnice byl Martin Rojek. Původem byl Polák z oblasti za Krakovem. U nás se oženil a získal také hospodu. Vypukla první světová válka a také Martin Rojek byl povolán mobilizačním rozkazem do armády Františka Josefa. Tato zpráva ho natolik polekala, že okamžitě onemocněl a „ochrnul“ na nohy. K vojenskému odvodu již byl přivezen na vozíku jako invalida. Odvodová komise jej uznala neschopným vojenské služby, ale přikázala mu, aby se hlásil každé tři měsíce k vojenskému lékaři. Rozkaz je rozkaz. A tak musel vždy „naptat“ nějakého chlapa, aby jej ke kontrole přivezl. Jednou se v něčem nepohodl s tím, co ho vozil, a ten ho nechal v odpoledním slunci stát s vozíkem na viditelném místě a odešel. Protože se nemohl prozradit, musel vydržet na vozíku až do tmy a teprve pak se vrátil domů i s vozíkem. Následující den zas jezdil v hostinci na vozíku.  Když musel sestoupit do sklepa narážet pivo, tak šel po čtyřech. To uměl.

Když se Rakousko-Uhersko rozpadlo a 29.  října 1918  došla do Horních Datyň zpráva o vyhlášení republiky, radostí vyskočil a začal se nápadně rychle uzdravovat, až vyzdravěl úplně. Zase jezdil s koněm orat pole, vozil uhlí a přivydělával si, zatímco manželka obsluhovala v hospodě. 

Jednou si také zašel do hospody popovídat s hosty. Přisedl k nezaměstnanému a dal mu tajně 5 korun se slovy: „Tak poruč něco.“ No a on poroučel tak dlouho, až utratil celou pětikorunu. Pak přistoupila se štamprlí jeho manželka a  řekla: „To je za Martina.“  Martin využil této příležitosti a dal  kumpánovi znovu 5 korun a tak se tento den oba dobře poměli.

Jindy zase u oběda Martin povídá: „Marusa tum polivke jakši  čuť.“ A ona mu odpoví: „ A vymyl si vodum ty putně od gnojočki ?“ On na to: „ Ni, joch zapumňol.“  Dřevěné putny  načichly hnojůvkou, kterou z nich předtím podléval řepu. Ve vyšším věku pak ovdověl a chtěl si najít ženu, která by ho obveselovala a dělala mu hospodyni. Vyhledal starou pannu Františku Kubinovou ze sousedství a začal jí dělat návrhy: „ Němugla bys ku mě přísť ?“  A ona na to: „ Nězdo se vum, že je to trochu skoro ?“ On její slova pochopil po svém: „Cuž, cuž. Dyť bede už večer.“ Tak mu to s ní nevyšlo. Martin dožil ve svém domě na výměnku u syna Josefa a jeho ženy. Další ženu už nehledal.

Jednou přišla do krčmy hygienická kontrola, která tvrdila, že je tam  všechno zatuchlé a všude plno bacilů.  Svérázně prohlásil, že kde by se tu vzali, když má okna zavřené.

 

Jak se náš občan Najzar i s dětmi do Ameriky dostal

 

     Aby naši sedláci  v 18. a 19. století stačili  dělat na pánském a zároveň   doma,chovali raději 2 páry koní. Ve volném  čase provozovali povoznictví(formanku). Vozili od Vídně víno a jiné zboží až do Krakova. Zpátky zase zWieliczky sůl a zboží, o které byl zájem na druhé straně. Toto výnosné povolání vykonávala většina našich sedláků.  Proto došlo roku 1842 ke změně i  obecního razítka  - objevil se na něm pár koní s formanským vozem.   Formanskému povolání se věnoval i Najzar čp. 20, který vyjížděl s párem, někdy i se dvěma a s pacholkem na formanku.   Při jedné z cest usedl v zájezdním hostinci ke kartám a pití a vydržel u toho, až prohrál povoz i s koňmi a vrátil se domů skoro nahý jen s bičem, kterým ale neměl koho pohánět. Doma si pak půjčil nějakou tu zlatku, zakoupil lodní lístek (šifkartu) a odjel za prací do Ameriky.

     Po získání prostředků v Americe poslal ženě dopis s pokynem, aby prodala usedlost, zaplatila dluhy, koupila si jízdenku do Hamburku a odtamtud plula lodí do Ameriky, kde ji bude očekávat. Žena splnila, oč ji požádal, a vydala se s dětmi na cestu.   Při přechodu na loď se zjistilo, že žena je nemocná a není schopna přepravy lodí do Ameriky. Na základě úředního rozhodnutí z Hamburku byla poslána s dětmi zpět do Rakouska-Uherska a domovské obce Horních Datyň. Na usedlosti  čp. 20 byl už nový majitel Antonín Kubina. Matka i s dětmi se vrátila do svého bývalého domu. Byli sice křesťansky přijati, ale při nuzné stravě a ubytování ve chlévě na slámě a bez prostředků matka do měsíce zemřela a děti zůstaly obci jako břemeno s povinností poskytovat jim oblečení, stravu a střechu nad hlavou.  Aby se obec zbavila tohoto břemene, poslala do Ameriky dopis, který Najzara informoval o stávající situaci ženy a dětí. Po dohodě a na útratu obce byly děti se známými poslány za otcem. Děvče mělo asi 10 a chlapec 8 roků. Aby se cestou neztratily, dala jim obec na krk cedulku se jmény s cílem jejich cesty a odkud vlastně jsou. S tímto vybavením a trochou jídla se vydali hledat otce. Asi jej našli, neboť se zpět již nevrátili.

 

 

 


 

    Jak upekli pastýře neb čistota půl zdraví


     O čistotu těla a oděvu naši předkové příliš nedbali. Ráno si myli obličej a ruce a večer v létě k tomu přidali i nohy. Jeden známý popisuje svou „nevěstu“(snachu). Je velmi čistotná, každý večer si myje nohy. Šenovská paní Skrbenská přikázala,že poddaní k ní nesmí, protože jejich tělo i oblečení smrdí chlévem. Proto sedávala v kostele odděleně. Když se objevilo mýdlo k praní prádla a mydlení, začali se lidé již i pravidelně koupat, a to v sobotu, aby šli čistí alespoň do kostela. Koupali se v neckách (vaštroku) ve stejné vodě od nejmenšího dítěte až po rodiče. Jen se přidávala teplá voda. To ještě neplatilo pro pastýře. Ti pracovali i žili mezi dobytkem. Také kožní nemoci byly u nich běžné, hlavně svrab (malí červíci žijící pod kůží člověka). Tato nemoc se léčila častým mytím a vyhříváním ve velmi teplém prostředí, kdy červi lezli ven. Jednou svrabem prolezlý pastýř z Datyň či okolí, aby nenakazil ostatní, byl vstrčen po dopečení chleba do častečně ochlazené pece. Protože se bránil, tak zavřeli i dvířka pece. Pastýř se přidusil a připálil, až v peci umřel. Tuto zkazku jsem zaslechl při draní peří. Koupelny u domu se začaly stavět postupně. Kolem roku 1930 ji už měl jako první v obci řídící učitel Emil Sklář. Po roce 1945 koupelen postupně přibývalo dostavbou, respektive přestavbou domů. Dnes vana nebo sprcha s teplou vodou je samozřejmostí.

 

 

 

 




 

Program kina

INZERCE

Elektronická
podoba
starých kronik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one